K poskytování služeb a analýze návštěvnosti využíváme souborů cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací zde

DIVADELNÍ REŽIE - Hamlet

Inscenace vznikla ve spolupráci s Divadelní fakultou JAMU.

Shakespearův Hamlet je hrou, v níž osoba krále a jeho smrt hrají mimořádnou roli. V nejprimitivnějším a prazákladním smyslu je Hamlet hra o královské vraždě. Ve své době to bylo téma velice populární, které mohlo směle soutěžit s kramářskými písněmi o krvavých mordech a jinými žánry populární literatury. Ostatně mord je vždycky atraktivní námět a mord královský je, jak to hojně dokazuje dramatická tvorba Shakespearovy doby, téma přímo neodolatelné.
Shakespeare navíc, na rozdíl od mnoha svých současníků rafinovaně zproblematizoval totožnost vraha. Zatímco Thomas Kyd ve Španělské tragédii (The Spanish Tragedy,1952) ukázal vraždu přímo na jevišti, Shakespeare ji vysunul před začátek hry, A jimž vraždu i vraha zahalil tajemstvím příznačným pro moderní detektivky. Na rozdíl od většiny autorů detektivek se obešel bez svědků vraždy, předmětů doličných a podobných indícií a jako korunního svědka si do hry pozval samu oběť, přesněji řečeno jejího ducha.

Shakespearova hra se, pravda, v několika zásadních ohledech od detektivních příběhů odlišuje. Zatímco v každé klasické detektivce musí být vrah odhalen až na konci, Hamlet to klidně udělá hned na začátku. V polovině hry vraha usvědčí a vzápětí jej hodlá dokonce vlastnoručně zavraždit. Neučiní to však, neboť si včas uvědomí, že hra by tak skončila v půlce a svět by přišel o největší tragédii všech dob.

George Orwel v eseji Úpadek anglické vraždy vymezil zlatou dobu anglické vraždy lety 1850 až 1925 a vyjmenovává vrahy, jejichž jména prošla zkouškou času --- Jack Rozparovač, dr. Palmer z Rugeley, paní Maybricková, Joseph Smith a dr. Crippen. Orwell posléze konstatuje, že drtivá většina velkých vražd byla provedena jedem, že většina zločinců patřila ke střední vrstvě, že nejsilnějšími motivy těchto klasických anglických vražd byl sex nebo snaha zmocnit se jisté známé finační částky v podobě dědictví či pojistky, že skoro v každém případě se objevila nějaká dramatická shoda okolností, v níž se ukázal prst Proztřetelnosti, anebo epizoda, kterou by se romanopisec, neodvážil vymyslet --- jako byl Crippenův útěk přes Atlantik s milenkou přestrojenou za chlapce, či to, že Joseph Smith hrál na harmonium "Blíž k tobě, Bože, blíž", zatímco ve vedlejší místnosti se topila jedna z jeho manželek nebo že z dvanácti obětí šlo v sedmi případech o manželku či manžela vraždící osoby.

Po důkladném rozboru nejkvalitnějších vražd pak Orwel rekonstruuje "dokonalou" anglickou vraždu. Vrah by podle něho měl být nenápadný člověk ze střední vzdělané vrstvy, zubař nebo advokát, který by vedl naprosto úctyhodný život někde na předměstí, pokud možno v polovině dvojdomku, což by umožnilo sousedům slyšet podezřelé zvuky přes zeď. Měl to být buď předseda místní pobočky konzervativní strany, nebo přední nonkonformista a silný zastánce abstinence. Měl by sejít se správné cesty tak, že by trpěl provinilou vášní ke své sekretářce, a měl by dospět k vraždě až po dlouhém a strašlivém zápase se svým svědomím. Když už se jednou rozhodl pro vraždu, měl by ji osnovat s krajní mazaností a klopýtnout pouze o nějaký drobný, nepředvídatelný detail. Zvoleným prostředkem by samozřejmě měl být jed. Tu vraždu by vlastně spáchal, protože by mu to připadalo méně hanebné a méně škodlivé pro jeho kariéru, než kdyby se přišlo na jeho cizoložství. S tímto pozadím může zločin oplývat dramatickými, dokonce tragickými prvky, které jej učiní nezapomenutelným a vzbudí soucit s obětí i s vrahem. 
Orwellovu eseji nelze vytknout nic, až na to, že zlatý věk anglické vraždy a příběhů jí inspirovaných klade do druhé poloviny devatenáctého století a zcela přehlíží vraždu renesanční. Přitom je na první pohled zřejmé, že renesanční vražda co do uměleckého provedení předčí vše, co mohlo Orwelovi nabídnout 19.století. Shakespeare přivedl vraždu jako krásné umění k dokonalosti, o níž se skutečným vrahům pozdější doby, či autorům vražedných příběhů ani nesní.
Určité věci zůstaly, připusťme, od renesance až do Orwelova zlatého věku anglické vraždy nezměněny. Sex, postavení a majetek byly, jsou a zřejmě budou hlavními motivy vraždy a prst Prozřetelnosti je samozřejmě všudypřítomný i dnes.

Ale co je "jistá známá finanční částka v podobě dědictví či pojistky" proti království? A jakýpak vrah je "nenápadný člověk ze střední vzdělané vrstvy, řekněme zubař nebo advokát" proti Shakespearovým králům a princům? Co je "místní předseda konzervativní strany" proti Claudiovi nebo Macbehtovi? Dokonce i útěk slavného vraha dr. Crippena "přes Atlantik s milenkou přestrojenou za chlapce" je jen chabým odleskem dívek převlečených za chlapce, jimiž se Shakespearovy hry jen hemží. Hamlet je sice s největší pravděpodobností muž, ale Sára Bernhardtová a mnoho hereček po ní přesvědčivě dokázaly, oč zajímavější by bylo, kdyby byl žena. 

Ano, je to tak. Shakespearovy mordy jsou lepší, protože jsou to mordy královské. Příběh Hamleta začíná královraždou.
Martin Hilský

premiéra: 2005
ocenění: Účast na mezinárodním festivalu Incounter v Brně.
divadlo: Ha Divadlo Brno
hamlet[1426715878].png

tvůrci a obsazení

  • AutorWilliam Shakespeare

  • RežieOxana Smilková

  • Asistent režieRoman Groszman

  • PřekladMartin Hilský

  • ChoreografiePetr Šmolík, Hana Charvátová, Libor Olšan

  • Scéna a kostýmyJevgenij Kulikov

  • HudbaPavel Helebrand

  • Fonetická spolupráceFrantiška Horáková, Jarmila Hrabalová

  • InscipientMiroslav Kumhala

  • HerciJakub Šmíd, Michal Zetel, Isabela Bencová, Diana Toniková,Roman Groszmann, Lukáš Rieger, Jindřich Kotula, Lukáš Melnik, Lenka Košťáková, Anežka Kubátová, Silvestr Matula, Ondřej Šťastný, Petr Jarčevský, Petr Tlustý

:
:
:
:

V případě jakýchkoliv nejasností neváhejte napsat zprávu nebo zavolat.


Oxana Smilková